Kim Irsen si důležitost dětí pro revoluční boj osvojil už v Mandžusku.
Ozbrojování veškerého obyvatelstva přesahovalo rámec všeobecné vojenské povinnosti: součástí každodenního života všech obyvatel, mateřskou školou počínaje a důchodovým věkem konče, se stal výcvik ve zbrani, vojenský dril a instruktážní program. Čtenář si možná říká, jak by se tento postup mohl používat na úrovni mateřské školy. V polovině 70. let mohli zahraniční návštěvníci ukázkové mateřské školy v Pyongyangu sledovat tříleté až pětileté děti předškolního věku, kterým se podrobně předváděla Kim Irsenova partyzánská taktika v bitvě o Počchonbo v roce 1937; používal se k tomu obrovský model okolního tterénu. Řady barevných světel označovaly čáry zteče a ústupu, jiskry z křesacích kamínků dějiště jednotlivých střetnutí. Hudební program školy se zkládal z vojenských písní, které děti zpívaly za pochodu, a na hřišti se předváděly místo šlapacích aut šlapací tanky, místo kolotočů otáčivá postavení děl a kývající se letadélka. Ve střediscích mimoškolní zájmové činnosti zvaných paláce dětí mohli návštěvníci mimoto sledovat instruktáže žáků základní školy o základech střelby; používalo se při tom vzduchovek a terčíků s nápisy „Americký imperialista,“ „Japonský militarista“ a „Park Chunghee.“
Do podobné střelnice jsem v Pyonyangu chodil taky, ale terčíky představovaly tanky a ponorky, které jezdily na kolejničkách mezi kopci a vynořovaly se mezi vlnami. Jestli měly insignie imperialistů už si nepamatuju. Ostatně, militarizace mého školního života pokračovala i po návratu do Č(SF)R – ze základní školy si vybavuji hod granátem na cíl. O tom kdo byl cíl ale paní učitelka tehdy pomlčela, asi ještě z ministerstva nedorazily osnovy.
A protože se toho v KLDR moc nezměnilo. nedivil bych se kdyby se dnes v palácích dětí střílelo na Lee Myungbaka. Ostatně, s chutí bych si vystřelil taky.
No comments:
Post a Comment