Vím že jsem toho poslední dobou moc nenapsal, ale smutná pravda je, že se toho moc zajímavého neudálo. Ve škole končí zimní před-semestr, takže teď debatujeme pro známky, a všichni už toho máme tak akorát. Ve statistice jsem na minulé hodině poprvé ztratil niť, a vůbec nechápal co se nám profesorka snaží sdělit. Zítra to zkusím zdolat ještě jednou.
Ve volném čase jsem byl na koleji, protože jsem nastydnul, a chtěl jsem se pořádně vyležet. Buď jsem četl biografii Mao Tse-tunga, nebo se učil korejsky (tedy, spíš opakoval to co jsem za jeden rok v ČR zapomenul). Po rozhovoru s Martinou, která tady studovala a teď dělá PhD. to vypadá, že asi z předmětu Korean language I dostanu waiver, a budu si muset sehnat nějakou víc pokročilou korejštinu sám. Uvidím, kolik volného času budu mít v jarním semestru, bude tam hodně statistiky a ekonomie...
A teď konečně k nadpisu článku ~ tohle mi vždycky klade na srdce babička, když ví že jdu do hospody. V pátek jsem měl šanci její dobrou radu upotřebit - KDI uspořádala oslavu pro nás, co jsme se zúčastnili lednového předsemestru. Bulgogi bylo výborné (z bio krav z chellanam-do), soju a pivo teklo proudem, a podle toho to také dopadlo. Jak už jsem psal, většina korejských kolegů jsou starší, řekněmě 40 až 50 let, a podle toho také chlastají. Nejsem muslim, a jiné výmluvy nebyly akceptovány, tak mi nezbylo než hájit čest ČR vyexováním množství soju bomb, ale babička může zůstat klidná, na naší rodinu hanba nepadla. Na konci mě sice William polil tak nešikovně, že jsem vypadal že jsem se pomočil, ale to prostě nebyla moje chyba. Williamovi také patří čestné místo největšího kaliče, protože (hned po tom co na mě vychrstnul soju) spadnul na stůl se zbytky bulgogi, a poté jsme ho vynesli na vzduch, kde se nám ztratil do jiného baru, aniž by komukoliv řekl, že jde někam dál. Půl hodiny jsme ho marně hledali v okolí restastaurace, a pak jsme to vzdali a šli spát. Přiznám se, čekal jsem že někde schoulený umrznul, ale prý nebyl tak na kaši jak jsme si mysleli. No jo, v kostarice se holt kalí do plnejch :)
Smutným faktem je, že mám po mamince citlivý žaludek, takže dnešní ráno nebylo z nejradostnějších, zůstal jsem v posteli do 2, a pak posnídal pizzu a litr koly. Bohužel jsem si netakticky domluvil oběd s kamarádkou, který jsem musel odvolat. Ach jo. Nechtěl jsem jí lhát, a přiznal jsem kocovinu jako důvod nemožnosti se dostavit. Snad to pochopila...
Ve volném čase jsem byl na koleji, protože jsem nastydnul, a chtěl jsem se pořádně vyležet. Buď jsem četl biografii Mao Tse-tunga, nebo se učil korejsky (tedy, spíš opakoval to co jsem za jeden rok v ČR zapomenul). Po rozhovoru s Martinou, která tady studovala a teď dělá PhD. to vypadá, že asi z předmětu Korean language I dostanu waiver, a budu si muset sehnat nějakou víc pokročilou korejštinu sám. Uvidím, kolik volného času budu mít v jarním semestru, bude tam hodně statistiky a ekonomie...
A teď konečně k nadpisu článku ~ tohle mi vždycky klade na srdce babička, když ví že jdu do hospody. V pátek jsem měl šanci její dobrou radu upotřebit - KDI uspořádala oslavu pro nás, co jsme se zúčastnili lednového předsemestru. Bulgogi bylo výborné (z bio krav z chellanam-do), soju a pivo teklo proudem, a podle toho to také dopadlo. Jak už jsem psal, většina korejských kolegů jsou starší, řekněmě 40 až 50 let, a podle toho také chlastají. Nejsem muslim, a jiné výmluvy nebyly akceptovány, tak mi nezbylo než hájit čest ČR vyexováním množství soju bomb, ale babička může zůstat klidná, na naší rodinu hanba nepadla. Na konci mě sice William polil tak nešikovně, že jsem vypadal že jsem se pomočil, ale to prostě nebyla moje chyba. Williamovi také patří čestné místo největšího kaliče, protože (hned po tom co na mě vychrstnul soju) spadnul na stůl se zbytky bulgogi, a poté jsme ho vynesli na vzduch, kde se nám ztratil do jiného baru, aniž by komukoliv řekl, že jde někam dál. Půl hodiny jsme ho marně hledali v okolí restastaurace, a pak jsme to vzdali a šli spát. Přiznám se, čekal jsem že někde schoulený umrznul, ale prý nebyl tak na kaši jak jsme si mysleli. No jo, v kostarice se holt kalí do plnejch :)
Smutným faktem je, že mám po mamince citlivý žaludek, takže dnešní ráno nebylo z nejradostnějších, zůstal jsem v posteli do 2, a pak posnídal pizzu a litr koly. Bohužel jsem si netakticky domluvil oběd s kamarádkou, který jsem musel odvolat. Ach jo. Nechtěl jsem jí lhát, a přiznal jsem kocovinu jako důvod nemožnosti se dostavit. Snad to pochopila...
No comments:
Post a Comment